Budeme žít věčně?

      Před pár týdny vyšla kniha vědce Romana Brinzanika a spisovatele Tobiase Hulswitta s názvem „Budeme žít věčně?“ Na knize, jež vzbudila mezi laickou i odbornou veřejností ohlas, je zajímavý nejenom obsah, ale rovněž i jeden ze spoluautorů - Roman Brinzanik. Ačkoliv téměř celý svůj život žije v Německu, má mnoho společného s městem Most. Co konkrétně ho váže k našemu městu a spoustu dalšího, jistě velmi zajímavého, prozrazuje čtenářům v následujícím rozhovoru.

* V úvodní pasáži jsem zmínila váš vztah k Mostu. Prozraďte, prosím, našim čtenářům, co máte s tímto městem společného?

    Pocházím z Československa a část mojí rodiny žila a dosud žije na Mostecku. Jezdil jsem sem za nimi už před rokem 1989 a dodnes se pravidelně setkáváme na chalupě v Krušných horách – tak je mi to tu velmi blízké.

* „Budeme žít věčně?“ ... Kromě toho, že jde o titul odborné knihy, jíž jste spoluautorem, můžeme se o této otázce bavit jako „nevědci“?

    Bude mi potěšením. Kniha je sestavena z rozhovorů s předními světovými vědci – jeden z nich je nositelem Nobelovy ceny – ale také s filosofy a umělci. Takže kniha to není čistě vědecká, stejně jako otázka v jejím názvu. Naším záměrem bylo stimulovat představivost a povzbudit diskusi mezi lidmi z různých akademických sfér. Kniha samotná je psána pro širokou veřejnost. Technologie a medicína proměňují náš normální život čím dál tím víc, a tak si myslím, že široká, informovaná a nesvázaná debata o současných i budoucích cílech vědeckého bádání je více než potřebná.

* Fascinuje vás téma dlouhověkosti, případně nesmrtelnosti, víc jako vědce, nebo jako člověka?

    Zajímá mě to v obou rovinách. Z vědeckého hlediska je velmi zajímavé porozumět molekulárním, buněčným a fyziologickým mechanismům stárnutí a dlouhověkosti. Proč některé organismy prakticky nestárnou, jako např. malý sladkovodní živočich nezmar (hydra)? Co způsobuje jeho výjimečnou schopnost regenerace? Nebo proč někteří lidé zůstanou více méně zdraví až do 110 let, zatímco jiní ne? To jsou velmi zajímavé vědecké otázky. A ačkoli na ně dosud nemáme odpověď, vývoj v posledních letech byl docela rychlý. Na druhou stranu porozumění těmto procesům by mohlo vést k novým aplikacím a technologiím použitelným v prevenci či terapii. Je možné například alespoň částečně přenést onu schopnost věčného mládí z nezmara na člověka? A jaké by to pak znamenalo důsledky pro jedince, stejně jako pro společnost, pokud by biomedicínský výzkum skutečně tohoto cíle dosáhl a dokázal by prodloužit lidský život z 80 let na 120 či více? Náš život, stejně jako společnost, by to dramaticky změnilo. V naší knize se proto snažíme spojovat oba pohledy, jak ten vědecký, tak lidský.

* Hypoteticky si představme, že se budu chtít dožít 400 let. Co pro to budu muset udělat? Bude pro to nutná například výměna „náhradních dílů“?

    Kromě toho, že je třeba se vyhnout různým nebezpečným situacím a nehodám, na začátek by bylo dobré přemoci takové nemoci, jako jsou rakovina, mrtvice či Alzheimer. V naší současné bohaté společnosti jsou to nejčastější příčiny úmrtí a to především proto, že ostatní příčiny úmrtí, jako např. infekční nemoci, jsme už porazili. Dovedu si představit, že v příštích deseti dvaceti letech zaznamenají nanomedicína, genomika či molekulární terapie takový pokrok, že nám k tomu poskytnout prostředky. Možná že bude možné nahradit takové orgány jako srdce nově vypěstovanými či mechanickými orgány. Nebo třeba bude možné omladit staré srdce s pomocí kmenových buněk. Jiný dobrý způsob, jak bojovat proti těmto nemocem, je zpomalit stárnutí. V laboratořích je již nyní možné prodloužit délku života myši o 80%. V naší knize mluví britský biogerontolog David Gems o tom, že jeho výzkumná skupina dokáže prodloužit život jistého červa až desetkrát. Můžeme si tedy představit pilulky proti stárnutí, které začnete brát třeba v 60 a dožijete se pak díky nim 130. A kdo ví, k čemu dalšímu dospěje věda do té doby? Americký futurolog Ray Kurzweil, s nímž v knize rovněž hovoříme, je velmi optimistický, pokud jde o současnou rychlost pokroku. Jeho recept zní takto: když dáte vědě čas navíc tím, že budete žít déle díky zdravému životnímu stylu, pak vám bude biotechnologický pokrok přidávat postupně tolik let, až nakonec budete žít věčně. Já jsem v tomto ohledu skeptičtější.

* Vaše kniha ve mně vyvolala řadu otázek, ale nedala mi definitivní ani seriózní odpověď, na co se v jejím titulu ptáte. V čem podle vás tedy tkví tajemství dlouhověkosti a nesmrtelnosti?

    Na takovou otázku dnes není schopen nikdo seriózně odpovědět. Nemůžete dokázat, že v budoucnu bude na Zemi možný věčný život, a nemůžete ani dokázat, že to možné nebude. Jde o to, že není žádný základní vědecký zákon, který by říkal, že je to stoprocentně nemožné. Takže se zdá, že vše závisí na technologickém a medicínském pokroku, tedy na lidské kreativitě. Ale musím říci, že já sám nevěřím na věčný život v lidském těle. Pro mě je otázka po věčném životě spíše etická: Co je cílem lékařského výzkumu? Co vlastně my vědci i nevědci chceme? – Na druhou stranu jsem ale také přesvědčen, že současná průměrná délka lidského života v rozvinutých zemích, tedy zhruba 80 let, není rozhodně konečná, když uvážíte současný biomedicínský výzkum a řadu nových objevů.

* Spousta lidí na světě si myslí, že bude žít věčně, protože věří v posmrtný život. Neobáváte se toho, že jim tak trochu vezmete jejich iluze?

    I kdyby došlo na ten velmi nepravděpodobný případ, že díky pokroku v lékařství bude na Zemi možný věčný život, třeba za 100 či 1000 let, tak doufám, že by lidé k takovému věčnému životu nebyli nuceni a že by měli stále svobodu rozhodnout se svůj život ukončit, včetně těch, kteří doufají v posmrtný život. A pak v něčem takovém problém nevidím. Ať už bude život jakkoli dlouhý, jsem si jist, že smrt tu zůstane a lidé se s ní i pak budou muset nějak vyrovnat.

* Jste věřící? Jak se na téma dlouhověkosti a věčného žití díváte z náboženského pohledu?

    Nejsem věřící a nevěřím na věčný život v náboženském slova smyslu, tedy na život po smrti a podobně. Ale abych byl upřímný, tak nyní vlastně ani nerozumím tomu, co to znamená. Myslím, že náboženství, věda a filosofie nabízejí cesty, jak se vyrovnat se smrtí. Ty cesty jsou velmi různé. Ale to nutně neznamená, že by si protiřečily. V naší knize jsme zpovídali i jezuitského kněze, pro nějž je věčný život „tady a teď“ – ať už to znamená cokoli. Řekl, že i kdyby věda někdy poskytla věčný život, pro něj by to neznamenal konec jeho víry.

* V knize rozmlouváte nejen s jezuitským knězem, ale také s vědci zabývajícími se umělou inteligencí či lidským mozkem, se spisovatelem, demografem, filozofem, etikem a dalšími zajímavými osobnostmi. Které jejich názory vás překvapily, zaujaly, šokovaly?

    Vlastně všechny ty rozhovory přinesly nějaké překvapení. Ve vědě existují objevy, o nichž jsem ani já sám jako vědec nevěděl, např. vytvoření celé myši z jedné myší kožní buňky nebo přeprogramování ženské kožní buňky na funkční spermii schopnou oplodnit jinou ženu. Překvapivý byl i rozhovor s Jamesem Vaupelem, světově známým americkým demografem, zabývajícím se dlouhověkostí a stárnutím. Podle jeho empirických studií, v nichž analyzoval údaje o úmrtnosti z mnoha zemí, se už 160 let prodlužuje průměrná délka lidského života každou dekádu o dva až tři roky. A nepřestává to! Doposud se nezaznamenalo, že by se tento trend zpomaloval. Počet lidí starších 100 let roste velmi rychle. Vaupel dokonce ukazuje, že se posouvá i samotné stárnutí: lidé zůstávají déle mladí. Prodlužuje se délka zdravého života, nikoli onen úsek na konci života poznamenaný chřadnoucím zdravím. Takže v jistém smyslu vlastně už nyní žijeme v budoucnosti.

* Už teď se mluví o přelidněnosti planety. Není snaha o dlouhověkost tak trochu kontroverzní?

    Demografové předpovídají, že světová populace bude růst zhruba do roku 2050 a pak se pravděpodobně začne opět zmenšovat, v závislosti na ekonomické situaci, vzdělání a urbanizaci. Populace zemí jako Německo se zmenšuje už nyní kvůli nízké porodnosti, která činí 1,4 dítěte na pár, a kvůli nižšímu přílivu imigrantů. A ani postupné prodlužování života o dva až tři roky za každých deset let nebude schopno tento úbytek obyvatelstva v Německu vyrovnat.

* Vše na světě má svá pro a proti. V čem vy osobně vidíte výhodu a v čem naopak nebezpečí dlouhověkosti?

    Já osobně preferuji život před smrtí. Je mi 43 let, což byla před 160 lety v Evropě zhruba průměrná délka lidského života. Nemám pocit, že je čas, abych šel. Tak proč bych si měl myslet, že bych měl odejít v 80, pokud tedy ještě budu zdravý a budu si moci užívat života? Myslím si, že delší život je lepší. Ale velmi důležitá je samozřejmě také kvalita takového života. Jak sama říkáte, všechno má své pro a proti a přináší nejen šanci, ale také rizika. Myslím, že pro nás jako společnost je zásadní, aby měl každý rovný přístup k výdobytkům medicínského pokroku. Pro mě je představa dlouho žijících boháčů a krátce žijících chudáků strašidelná. Bohužel v globálním měřítku už ale v této situaci jsme, především díky takovým nemocem jako HIV či malárie v chudých zemích. Další důležitou výzvou také je, že se společnost musí adaptovat na stárnoucí populaci. Někdy například slýchám, že dlouhověkost je špatná, protože by současný penzijní systém zkolaboval. Já si naproti tomu myslím, že dlouhověkost je velký dar, který nám přináší věda a ekonomické bohatství, a že bychom se raději měli snažit tento dar přijmout a přizpůsobit mu systém, organizaci vzdělání, práce a důchodu. A to už dnes s naší průměrnou délkou života kolem 80 let.

* To, že tak podezřele dobře vypadáte, nezačal u vás náhodou už proces nesmrtelnosti?

    (Směje se.) Díky za kompliment, ale myslím, že v mém případě je to spíše štěstí, že jsem zdědil určité dobré genetické dispozice od mých rodičů, kteří oba na svůj věk vypadají velmi mladě. Ale ještě důležitější je, že jsem měl štěstí na to, že jsem se narodil v bohaté společnosti, která mi poskytuje zdravé prostředí, dobrou výživu a zdravotní péči už od mého narození. To je ostatně všeobecný trend ve všech rozvinutých zemích, přinejmenším ve srovnání s ostatními regiony světa či s minulostí. Mnoho lidí se dnes pravděpodobně setkává s něčím takovým ve svém okolí. Lidé, kterým je dnes 60 či 70, vypadají mnohem mladší ve srovnání se stejně starými lidmi před půl stoletím. Vědecký pokrok v tom hraje nezanedbatelnou roli.

* Chtěl byste se dožít 400 let?

    Tuhle otázku jsme kladli všem, s nimiž jsme v naší knížce rozmlouvali. No, 400 let není můj cíl (směje se). Ale kdybych měl takovou možnost a jednalo by se o 400 zdravých let s dobrou kvalitou života, pak bych to bral. Samozřejmě. Jen doufám, že bych nebyl jediný, kdo by měl tu možnost, a že by se to týkalo i lidí, které mám rád. A také doufám, že bych pak nemusel žít nějaký neurotický život v umělém prostředí. Záleží tedy na ceně, kterou bych za takový dar musel zaplatit. Ale jinak si myslím, že život je zajímavý a že je vlastně čím dál tím zajímavější. Dnes si neumím představit, že bych jím byl někdy přesycen, pokud všechno půjde dobře.

S vědcem R. Brinzanikem rozmlouvala Pavlína BOROVSKÁ

Zdroj:  Homér, 2013

    Roman Brinzanik (1969) se narodil v Československu, studoval fyziku a filozofi i ve Frankfurtu nad Mohanem a v Berlíně. Po dokončení disertační práce z oboru komplexních systémů a nanofyziky přešel k výpočetní biologii a pracoval ve Weizmannově vědeckém institutu v Izraeli. Dnes je vědcem Institutu Maxe Plancka pro molekulární genetiku v Berlíně a bádá v oboru systémové biologie, předmětem jeho výzkumu jsou mimo jiné molekulární příčiny rakoviny a obezity. 

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *