Kolika let se člověk jednou dožije?

     Věk, který v průměru strávíme na planetě Zemi, se neustále zvyšuje. Kam až se může posunout? Máme limity? Na to vědci jednoznačnou odpověď neznají. Přitom už se pěstují některé orgány.

    Člověk nemůže milovat tři sta let. Ani doufat, ani tvořit, ani se dívat tři sta let. Nevydrží to. Všecko omrzí. Omrzí být dobrý a omrzí být špatný. Nebe i země tě omrzí. A pak vidíš, že to vlastně není. Není nic. Ani hřích, ani bolest, ani země, vůbec nic – říká Emilia Marty, hlavní postava Čapkovy hry Věc Makropulos.

    Slavný spisovatel a dramatik vzal odvěkou touhu lidstva po co nejdelším – ideálně věčném – životě a nepomíjivém mládí z opačného konce: „Stvořil“ ženu, které je 337 let a vypadá mladě, ovšem nesnesitelná lehkost bytí z ní udělala bytost totálně okoralou, znuděnou a bez citu. Buďme rádi za to, že na tomto světě pobýváme jen pár desítek let, a užívejme si je, jako by vzkazoval Karel Čapek.

Naděje na stovku

    Lektvary na nesmrtelnost sice neexistují, ovšem zásluhou vědy se lidský život přece jen neustále prodlužuje. Může se člověk někdy aspoň vzdáleně přiblížit „martyovským číslům“? „Hranici délky lidského věku asi nikdo přesně určit neumí,“ tvrdí profesor Jindřich Špinar, známý kardiolog. „Možný limit lidského života se dosud nepodařilo potvrdit, avšak ani vyvrátit,“ prohlašuje Klára Hulíková-Tesárková, demografka (objektem studia této vědy jsou lidské populace – pozn. red.) z Univerzity Karlovy v Praze, a vypočítává, že existují teorie, které předpokládají, že život může narůstat prakticky neomezeně, ale i ty, jež počítají s nepřekročitelnou hranicí.

    Kompromisní názorový proud pak očekává další růst délky lidského života, zároveň však přiznává možnost, že v budoucnu se „strop“ objeví.

    „V současné době u nás připadá přibližně polovina úmrtí na kardiovaskulární onemocnění a zhruba čtvrtina na rakovinu,“ říká Klára Hulíková-Tesárková. „Pokud by se měl udržet růst naděje dožití při narození i do dalších let, je třeba omezit úmrtí právě z těchto příčin, protože úroveň dětské a kojenecké úmrtnosti je v současné době u nás již na velmi nízké úrovni.“

    Jindřich Špinar k tomu dodává: „Jestliže postrachem našich předků byly mor, cholera či tyfus, tak tím naším jsou srdeční infarkt a mrtvice. My dnes víme, že léčbou rizikových faktorů, jako je vysoký krevní tlak, cukrovka, vysoký cholesterol, umíme tyto nemoci posunout do vyššího věku, ale neumíme jim zabránit.“

Zázračná pilulka

    Zajímavý příspěvek do diskuse o prodlužování života však přináší takzvaná regenerativní medicína, nový obor, který se právě rozvíjí. V souvislosti s ním se hovoří zejména o léčbě kmenovými buňkami. Ty se vyskytují na různých místech těla a mají schopnost vlastní obnovy, ale i obnovy poškozených tkání a buněk. Jak prohlásila profesorka Eva Syková, šéfka Ústavu experimentální medicíny, postupy s kmenovými buňkami by do běžné praxe mohly být zavedeny kolem roku 2016. Buňky se budou moci implantovat třeba do jater. V případě některých dalších orgánů existují dokonce pokusy s jejich pěstováním.

    Například britští vědci v minulém roce oznámili, že se jim podařilo vypěstovat nos, už předtím spatřila světlo světa dýchací trubice. Sem tam pak médii probublá informace o zajímavých tabletkách či medikamentech. Například „supertableta“ s označením AS10 působí proti stárnutí, má mít vliv na mladistvý vzhled a chránit před různými druhy rakoviny. Původně ji vytvářela NASA pro dlouhé pobyty ve vesmíru.

    Kam až se může dostat praxe, nad níž by možná Karel Čapek jen nevěřícně kroutil hlavou? O tom se lze jen dohadovat. Každopádně se objevují i kritici takzvaného genetického inženýrství a výzkumu tkání. Poznatky je totiž samozřejmě možné využít, ale i zneužít. A kdo někdy neviděl thriller na toto téma... Vraťme se ale z fantaskní budoucnosti do reality a do světa statistik.

    „Medicína 20. století prodloužila lidský život o úctyhodných 25 let,“ říká Jindřich Špinar. „Předpokládá se, že každá druhá holčička a každý třetí chlapeček narození v roce 2012 se dožijí sta let, takže budou žít i ve 22. století.“ „Do roku 2065 se předpokládá zvýšení mužské naděje dožití při narození přibližně o 12 až 13 let, u žen pak o deset až 11 let,“ cituje odbornice demografickou prognózu Českého statistického úřadu a vysvětluje: „Naděje dožití nebo střední délka života při narození nám říká, kolik let má v průměru před sebou právě narozená osoba, pokud by během jejího života nedošlo ke změně úmrtnostních poměrů, pokud by intenzita úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce.“ Jen pro ilustraci: v roce 2011 byla průměrná naděje dožití u českých mužů 74,4, u žen pak 80,6 roku.

    Výzvy do budoucna však neleží v pouhém natahování pružiny lidského bytí. „S prodlužováním života souvisí snaha, aby lidé prožili roky navíc v průměru v co nejlepším zdravotním stavu a strávili co nejdelší období jako ekonomicky i jinak aktivní,“ přiznává demografka.

Hrozí přelidnění?

    Doba prožitá v lepším zdravotním stavu se neustále zvyšuje, co se týká jednotlivých období lidského života, ta se v průběhu let posouvají. Klára Hulíková-Tesárková upozorňuje, že s rozvojem vzdělání se prodlužuje takzvaná předproduktivní část, kterou trávíme vzděláváním. Období ekonomické aktivity zase vzrůstá posunem důchodového věku. A kdy je člověk starý? Především tehdy, kdy se tak sám cítí…

    „Domnívám se, že především ‚mladší senioři‘, tedy lidé kolem šedesáti či sedmdesáti let, žijí mnohdy plným a kvalitním životem. Mají dostatek sil na sportování, na cestování, na koníčky,“ zmiňuje Jindřich Špinar scénář, o němž asi sní nejeden tvrdě pracující člověk. „Ale znám i mnoho osmdesátiletých, kteří ještě zvládnou dovolenou u moře nebo alespoň krásné prázdniny na chalupě s vnoučaty,“ zůstává kardiolog optimistický. Připomíná však, že přibylo hodně nemocných osob ve věku osmdesáti let a starších. „Tento trend asi bude pokračovat a přinese významný sociální problém, jak se o tyto seniory důstojně postarat,“ říká Jindřich Špinar.

    Kromě toho se neustále vrací otázka „přelidňování planety“. Klára Hulíková-Tesárková však upozorňuje, že svět nelze brát jako homogenní celek, protože hustota zalidnění je na něm značně nerovnoměrná. „Spíše se tedy dá uvažovat o tom, jaké důsledky by mělo zvýšení hustoty zalidnění v nějakých konkrétních oblastech. Například jaké by to mohlo vyvolat migrační proudy, problémy s dostupností potravy nebo pitné vody,“ říká.

Co říkají statistiky ?

    Podle studie zveřejněné před třemi lety v lékařském časopise The Lancet v Česku vytrvale klesá předčasná úmrtnost dospělých? Zatímco v roce 1970 mělo vyhlídku, že se nedožije 60. let, 109 patnáctiletých dívek a 222 stejně starých chlapců z tisíce, v roce 1990 již bylo dívek 94 a chlapců 220 a před třemi lety se jednalo o 63 dívek a 139 chlapců.

    Na celém světě mají podle studie nejmenší riziko předčasné smrti muži na Islandu a ženy na Kypru, nejhorší vyhlídky pak statistici dávají mužům ve Svazijsku a ženám v Zambii.

 

Zdroj:   JÁCHYM NOVÁK, Benešovský deník, 2013