Na cestě po šedesátce

I v Česku přibývá lidí, kteří s důchodem v kapse odešli žít pod palmy

    Strach z neznámého prostředí jako by vůbec neznal. A na otázku, zda musel před cestou překonávat obavy ze samoty, odpovídá dost nečekaně: „Vzal jsem si s sebou velkou černou duši z naší prvotřídní Pragy V3S, která drží vzduch po celou dobu mého pobytu.

    Oldřich Šubrt (80) se po náročné operaci srdce rozhodl dát vale perspektivě šouravých procházek a sám odešel žít aspoň částečně tam, kde, jak říká, našel ráj. Bál se přitom jediného: aby se náhodou neutopil při cachtání v krásném řeckém zálivu, na jehož břehu si založil nový domov.

Kapitáno

    Pan Šubrt se nepotřeboval obrnit proti strachu, protože svůj krok do neznáma za odvážný nepovažuje. Právě naopak. Řecko zvolil proto, že v něm žije mnoho dlouhověkých lidí a on věří, že si tamním pobytem prodlužuje život. Osmdesátník s šesti by-passy si hlavu se zdravotními komplikacemi neláme a nebojí se ani samoty. „Svět je přátelské místo, a když opravdu potřebujete, lidé pomůžou. Navíc v životě je i doma člověk kolikrát sám,“ říká už mnoho let rozvedený muž, který má dva syny a osm vnoučat. Celý život pracoval v zemědělství jako agronom, několikrát však měnil místo a na sklonku socialismu byl vyslán zvyšovat výnosnost na Ukrajinu, kde strávil jedenáct let. Ještě předtím si ale odseděl dva roky v komunistickém vězení za chyby při vedení JZD. Naučil se zvednout kotvy.

    „Mám rád legraci a přes humor je možné se dorozumět i s místními, kteří mluví jenom řecky. Když je dokážete rozesmát, jste jejich,“ vypráví pan Šubrt. S domácími se domlouvá směsicí jednoduchých anglických a německých vět a přes jazykovou bariéru si už dokázal udělat řadu přátel mezi Řeky, kteří se v zálivu starají o svá rodinná hospodářství. Kvůli jeho nepřehlédnutelné plavací duši mu lidé v obci Valtos u městečka Parga přezdívají „Kapitáno“ a ze známosti mu prodávají ovoce, zeleninu i ryby se slevou.

    Přímo do Valtosu pana Šubrta přivedl svérázný výběr. Když se rozhodl pro nový život, vybral si v nepřeberné nabídce zájezdů cestovku ze svého rodného Podkrkonoší a u té se zeptal, která její řecká letoviska stojí v místech, kde žijí nějací místní zemědělci. Věřil, že si s nimi bude rozumět. A odhadl to dobře. Napoprvé si zaplatil klasický třítýdenní pobyt, po jeho uplynutí však na místě zůstal další tři měsíce bydlet u jednoho z místních starých sedláků jen za výpomoc při sklizni hroznů.

    Přestože jeho česká penze jedenáct tisíc korun nejsou v evropském měřítku zrovna velké peníze, za čtyři roky, co sem jezdí žít, se naučil zvládat s ní svůj přímořský život bez potíží. Cesta autobusem do nového domova jej vyjde na čtyři tisíce korun. Po smrti svého věkovitého řeckého bytného si nyní za dva tisíce eur pronajímá na celé čtyři měsíce malý zahradní domek. Na to by mu samozřejmě důchod nestačil, ale pan Šubrt našel, jak říká, „nestandardní řešení“. Opustil pražský byt s vysokým nájmem a odešel na venkov k přátelům, v jejichž domku teď za občasnou výpomoc bydlí „českou část“ svého roku zdarma. „Na vesnici je vždycky nějaký pokojík volný,“ prozrazuje Oldřich Šubrt svůj recept na levný život, „a přátele může mít každý.“

Dobrodruzi s šedinami

    Do zahraničí se vyplácí sedmdesát tisíc českých důchodů, za posledních pět let jich přibylo dvacet tisíc. Prvních deset příček obsazují okolní evropské země, kde žijí hlavně lidé, kteří odtud odešli už před důchodem. Pomalu nicméně přibývá i Čechů, kteří chmurnou představu šedivého důchodce přemalovávají pestrými barvami dobrodružství a odcházejí na stará kolena až do tropů. Například sedm příjemců české penze dnes žije v Thajsku, devět v Indonésii a deset na Filipínách.

    V bohatých zemích jde o známý a vcelku běžný jev. S odchodem do penze se lidé stěhují do menších bytů a půl roku tráví někde v teple. Putujícím penzistům se přezdívá „zimní nomádi“, protože zvedají kotvy s prvním podzimním severákem. Pro nomády v důchodu se stavějí nízkopodlažní bezbariérové hotely s dosažitelnou zdravotní službou, kempy se přizpůsobují karavanům polepeným hrdými samolepkami „S šedinami na cestě“ a pořádají se pro ně akce, jako jsou veletrhy přívěsů či festivaly Elvisových písní.

    Jak ukazují čísla z úvodu této části článku, v Česku zatím o trendu zimních nomádů nemůžeme mluvit, jde spíše o jednotlivce. „Pro seniory je to obrovsky nezvyklé. Finanční důvod nepovažuju za dominantní,“ vyvrací Matěj Lejsal, šéf novátorského pečovatelského zařízení pro seniory Domov Sue Ryder, rozšířenou domněnku, že důvodem malého zájmu zdejších penzistů o „jiný život“ v teple a exotice je nedostatek peněz. „Dokud se obecně nezmění pracovní mobilita a nebude normální, že se za prací stěhují mladí lidé a rodiny, nebude to připadat normální ani seniorům.“ Podle ředitele Lejsala se to, co člověk považuje za normální, utváří v jeho hodnotách asi do dvaceti pěti let a pak už zůstává víceméně neměnné po celý život. „K možnosti žít ve stáří jinde bude otevřenější až generace dnešních čtyřicátníků, která zároveň nebude mít takové jazykové bariéry. Všechno je to důsledek uzavřenosti naší země v době mládí nynějších seniorů.“

Báječné dny bez útrat

    Důkazem, že v zimním nomádství opravdu nejde v prvé řadě o peníze, jsou manželé Inka (62) a Petr (67) Frištenští. Jejich příklad ukazuje, že lze žít pod palmami, a z průměrného českého důchodu dokonce ušetřit.

    „Mírně se ochladilo, je tu zrovna 28 °C,“ hlásí přes Skype pan Frištenský ze svého druhého domova nedaleko města Galle na Srí Lance. Manželé za sebou zamkli pražský byt loni v říjnu a vrátí se až počátkem dubna. Takhle to dělají už čtyři roky a nemohou si to „škrtnutí zimy“ vynachválit.

    Na Srí Lanku nejprve několik let jezdili na měsíc, bez cestovky jen s batohem, a zalíbilo se jim tam natolik, že se sem rozhodli vrátit. „Čekali jsme, až budeme v důchodu,“ popisuje začátky paní Frištenská. „Žijeme tu ve vesnici, která je jako každá jiná, ale oproti lidem v Česku jsou tu z pětadevadesáti procent velice přátelští lidé, hlavně Australané a Němci.“ K domluvě jim stačí základy angličtiny.

    Frištenští ochotně nabízejí přátelské průvodcovské služby nebo pomoc při hledání ubytování a dost lidí je chytí za slovo. Navštěvují je mladí Češi, kteří cestují po ostrově a dostali tip, že jim poradí. „Letos jich přijelo sedmnáct v jednom dni. Po terase jsme rozložili mapy a knížky a můj muž na dvojvařiči vařil jídlo pro všechny,“ vzpomíná paní Frištenská a je znát, že tahle role otevřené domácnosti ji těší.

    Bývalá šéfová pokojských v pražském hotelu a kuchař mají každý penzi dvanáct tisíc měsíčně. Za pronájem srílanského bytu platí šest tisíc měsíčně a další čtyři tisíce potřebují na jídlo a na výlety – jezdí lacinými místními autobusy. Dohromady tak společně utratí deset tisíc korun a ušetří celý jeden důchod. Občas a výjimečně si nadělí i sklenku drahého piva a teď si navíc dopřáli ten luxus, že si s jedněmi srílanskými sousedy koupili napůl skútr, s nímž objevují nedostupná místa ostrova. Když se pak po šesti měsících vrátí do Čech, dostanou zpátky přeplatky za nespotřebované energie a mají hned na jednu novou letenku, která teď stojí kolem šestnácti tisíc. Paní Frištenská přes léto vypomáhá ve svém bývalém zaměstnání a ještě něco k důchodu vydělá.

    Ani manželé Frištenští svůj penzijní krok do neznáma za odvážný nepovažují: „Strach? Z čeho? Když se chováte zodpovědně a neriskujete, nic se vám nemůže stát.“ Prohlídky u lékaře řeší v Čechách, uštknutí štírem vyléčili obyčejným krémem proti komářímu bodnutí (prý tam není tak jedovatý) a podvrtnutý kotník paní Frištenské ošetřili ve srílanské nemocnici v přepočtu za pět set korun. Stejnou částku je stála i plomba u zubaře, s nímž byli zcela spokojeni.

    Manželé Frištenští i pan Šubrt zvládají to, co jiní považují za nedosažitelný sen. Čím to je? Vypadá to, že jsou ochotni vzdát se kvůli němu běžného tuzemského pohledu na pohodlí. Pan Šubrt opustil nájemní pražský byt, Frištenští doma nechodí do kin, divadel ani restaurací a místo toho si dopřávají výlety do přírody na kole. „Naše zájmy jsou úplně nízkonákladové,“ popisuje to paní Frištenská. „Vrstevníci si drží chaty a auta. My nic takového nevlastníme.“

    A je tu ještě jedna odlišnost. Frištenští totiž dodržují na zdejší poměry dost neobvyklou zásadu: Děti se o sebe musí postarat samy. „Důchodci cpou všechny peníze do vnoučat. Nepatříme k té spoustě lidí,“ říká paní Frištenská. Problém nevidí ani v tom, že by je rodina mohla postrádat. Stačí prý častý kontakt přes Skype, telefon a e-mail. „Máme fantastické a soběstačné děti. A my jim na oplátku poskytujeme tu výhodu, že od nás mají na půl roku pokoj,“ smějí se manželé, kteří se na cestách naučili spoléhat sami na sebe a užívat si život plnými doušky.

ŠTĚPÁNKA MATÚŠKOVÁ, Respekt, 2013