Tajemství koučinku? Správná otázka v pravou chvíli!

    Koučování staví na hlavu zažitá schémata! Jsme zvyklí si od expertů kupovat konkrétní rady a návody - a tady draze platíme za to, že nám někdo „jen“ dává otázky a tím nás nutí přemýšlet a sami si objevit „jak na to“.  

    Kdo má peníze, chce mít lepší vztahy. Nebo naopak. Někdo má všechno, ale zase nedokáže zhubnout. Skoro každému zkrátka něco důležitého chybí. Naplnit sny, touhy a přání nám může pomoct dobrý kouč. Jak? Na to jsme se zeptali předního českého kouče Marka Dzirasy, který je na svém facebooku vyfocený s uznávaným světovým zakladatelem koučinku sirem Johnem Whitmorem.

Co je podle vás koučování? Nikdo to pořádně neví, přesná definice neexistuje.

    Ano a legrační přitom je, že koučink jako výraz začíná už být poněkud zprofanovaný. Tedy ještě dřív, než se obecně ví, co vlastně znamená. Myslím, že je to tím, jak horečně náš korporátní svět podléhá trendům: jakmile se objeví zajímavý nový termín, stane se moderním zaklínadlem, jímž se začnou ohánět všichni, aniž by mu pořádně rozuměli. Ve finále však popularizovat koučování není vůbec špatné, protože je to skutečně nejlepší dosud známá metoda osobního růstu!

Proč dnes koučování tak frčí? Je to móda?

    Určitě je dnes koučování móda, zároveň je to však i potřeba. Dneska totiž lidi zpravidla nenajdou odpovědi na své nejdůležitější otázky ani u duchovního, ani u rodičů, ani ve školách. Doba, kdy se o duševní hygienu a růst mas starali svým pravidelným kázáním faráři v kostele, je dávno pryč. Rodiče mladé většinou také nedokáží vést či jim radit - a oni si od nich ani poradit nenechají. A školský systém? Ten do nás sice nadupe spoustu vědomostí, ale to nejdůležitější, oč vlastně v životě každého jde, neobjasní.

Koučů tedy přibývá jak hub po dešti…

    Přirozeně, vždyť v koučinku, který se objevil jako skutečně efektivní metoda, mnozí vidí spásu, schopnou jim něco hodně důležitého zachránit. Třeba efektivitu a výkon zaměstnanců, nebo osobní vztahy či majetek. A vždy, když stoupá poptávka, zvedne se i nabídka. Proto dnes koučuje kdekdo. Mě nejvíc fascinují ti, kteří si přečtou pár brožur nebo absolvují nějaké školení a jsou z nich koučové!

Jak se dá poznat, kdo z nich je dobrý? Čím by měl disponovat?

    Určitě životní zralostí a zkušeností! Měl by být schopen přemýšlet „Think out of the Box,“ tedy „mimo svoji krabičku“ neboli mimo vlastní úhel pohledu. Také by měl mít vysokou míru emocionální snášenlivosti, tedy nesmí ho hned tak něco rozhodit. Je nutná i skutečná znalost lidí – jejich povahových profilů, modelů lidského chování a společenských programů, které se vytvářejí v rodinách, ve škole, v médiích, na pracovištích, atd. A hlavně musí umět klást správné otázky. Kouč totiž předává své zkušenosti minimálně, zato svému klientovi pomáhá nalézt jeho vlastní řešení - objevit pro něho tu nejlepší cestu. Proto nabízí pouze návodné otázky, které klienta nasměrují k tomu, aby sám odhalil své možnosti a vlastní nejlepší řešení. Když to totiž udělá on sám, jsou jeho - mají pro něho nesrovnatelně vyšší hodnotu, než kdyby mu stejné někdo poradil.

Je úplně každý koučovatelný? Souvisí výsledek s intelektem?

    Základní podmínka koučování je vůle klienta chtít se posunout dál - v osobním životě, v práci či duchovním vývoji. Pokud tu vůli má, je ochoten a schopen „kurz své životní lodi“ neustále opravovat, až se strefí. Návod na úspěch a štěstí, na seberealizaci, dobré vztahy, na vydělávání peněz… atd., není až tak složitý. Naučit se rozumět hlavním principům a zákonům, které řídí běh věcí, života a světa natolik, aby člověk mohl být spokojený, na to nepotřebuje vysoký intelekt. Dobře to zvládají i lidé jednodušší.

Kdo kouče potřebuje a kdo ne? Nebo by ho měl mít každý?

    Proudící voda se nekazí, to je správný příměr! Nikdo by asi neměl ustrnout. Sám se neustále učím a chci mít jistotu, že i ti od kterých se učím, nemají ještě „hotovo“. Kouč je vhodný pro každého, kdo si uvědomuje, že by ho potřeboval, protože má ještě něco v životě, co chce zlepšit, objevit, změnit, dokázat. Zároveň ovšem plně respektuji, že jsou někteří lidé spokojení s tím, jak si v životě stojí a nepotřebují se posunovat dále. Pokud to tak mají, je to v pořádku. Ale většina z nás je stále plná nenaplněných tužeb, cílů a snů.

Jak kouč pracuje? Kdy je lepší zajít třeba k terapeutovi či psychologovi?

    Začíná se zmapováním problému a stanovením cíle. Kouč pomáhá konkrétní životní lekce rozkódovat - přečíst jejich význam, poučit se nich a uvědomit si, že jsou tady pro to, abychom rostli. Co se díky dobrým podnětům od kouče tak sami rychleji naučíme, bude nám pak sloužit nejen k řešení konkrétní situace, ale můžeme to aplikovat na více oblastí. Například: stejné nou hau, které nám pomůže lépe vychovávat děti, můžeme použít na podřízené na pracovišti, či díky němu udržovat dobré vztahy se sousedy. Kouč nás svými otázkami donutí dobrovolně opustit svoji komfortní zónu, kde jsme dosud zahnívali a nedařilo se nám proto řešit potíže. Pod jeho vedením najednou vše vidíme jinak a jsme schopni pokroku. Já osobně nevymezuji roli kouče tak úzce, že bych ji nikdy neopustil a nestal se na chvilku třeba psychoanalytikem, když je to funkční. Pokud je však klient ve stavu, že potřebuje péči třeba psychologa, taktně mu návštěvu tohoto odborníka doporučím.

O čem tedy je koučování především?

    Je o zvyšování míry sebeuvědomování, což je hlavní cesta osobního růstu. Přece vědomě nebudeme dělat nic tak špatně, aby nás to poškozovalo. Všechno sebedestruktivní nebo plonkové, co nevede k výsledku, děláme zpravidla proto, že si toho nejsme vědomi: nevidíme následky, nebo jim nerozumíme. Zvyšováním míry sebeuvědomění automaticky docílíme žádoucí změnu chování. Důležitý cíl koučinku je odstranění překážek - bloků, které nám v něčem brání. Třeba vyššímu výkonu, nebo „jen“ radostnému prožívání něčeho. 

A co sebekoučování?

    Sebekoučování, tedy vlastní vedení na cestě osobního růstu, je možné, pokud máme kvalitní podněty zvenku. Lidé jsou schopni zvládnout hodně věcí s pomocí knih, audionahrávek, videí, zkrátka dobrých školících materiálů.

Dá se vůbec naučit člověka, aby byl úspěšný? A co je důležitější, aby byl úspěšný, nebo šťastný?

    Skvělá otázka! Dokázat rozlišit termíny šťastný a úspěšný je totiž důležité, protože to rozhodně není totéž. Úspěch znamená, že jsem schopen dosahovat toho, co chci. Když budu žena v domácnosti a mým cílem je vytvořit z domova láskyplnou klícku, jsem úspěšná v okamžiku, jakmile se mi to podaří. Zatímco štěstí je složitější. Je to mj. absence pocitu frustrace, je to naplnění, celistvost, dovršení, úplnost… Cíl koučinku je nejen ve zvyšování uvědomění, ale také zodpovědnosti za vlastní život. Vždyť ten, kdo setrvává v roli oběti (za to, že se mu nedaří, může vláda, manželka, šéf, neúroda, atd.) ani nemůže být úspěšný, jelikož se vždycky najde něco nebo někdo, kdo mu to zkazí. Až když vědomě přijme roli tvůrce vlastního života, začne stoupat vzhůru, protože najednou přemýšlí jinak a podle toho začne i konat.

Jste nejen kouč, ale i motivační spíkr a mentor, který často přednáší stovkám až tisícům lidí. Působil jste i v politice…

    Právě proto si naplno uvědomuji nejen užitečnost, ale čím dál i větší naléhavost zvyšování osobní zodpovědnosti! A to nejen za sebe a svou rodinu, ale i za komunitu, zemi, planetu. Důležitost toho, by nikomu nebylo jedno, co se děje za jeho dveřmi. Měli bychom všichni opravdu chtít být součástí společnosti, nežít odděleně, nehrabat si jen pro sebe. Komunismus nás naučil separovat se. To je ale v rozporu s vesmírnými zákony a navíc nás to ani nečiní šťastnými. Ve skutečnosti jsme všichni posádka na stejné lodi. Málokdo je však si toho vědom a to je i jeden z důvodů, proč je dnešní svět v krizi. Až přijde chvíle, kdy zjistíme, že se peníze nedají jíst, dojde nám konečně, co všechno jsme měli včas za těmi svými zavřenými dveřmi vidět a řešit!

TÁŇA TUČKOVÁ

VIZITKA

MARK DZIRASA, kouč, motivační spíkr a mentor

  • Vyrostl v Kutné Hoře, je synem české muzikoložky a lingvistky a ghanského lékaře.
  • Je vyhledávaným koučem profesního rozvoje a osobního růstu, vyučuje komunikaci, vyjednávání, osobní efektivitu a time management, prezentační a prodejní dovednosti, relaxační a metidační techniky a další.
  • Překládá a reviduje tituly literatury úspěchu, s novinářkou Jaroslavou Timkovou napsal zásadní knihu o životě 21 dnů. Provozuje informační a prodejní internetové portály.
  • Má za sebou 13 let v politice a 18 let v networkingu.
  • Z podia překládá světové motivační spíkry pro mnohatisícová auditoria v halách i menší semináře světových duchovních učitelů a vůdců.

Kde se koučink vzal?

   Za zakladatele soudobého koučinku je považován John Whitmore, automobilový závodník (mistr Anglie a Evropy) a sportovní psycholog. V sedmdesátých letech minulého století začal své klienty učit golf tak, že místo rad a návodů co mají dělat, jim začal klást otázky, které je donutily přemýšlet a hledat… a měl s tím skvělé výsledky. Otcem koučování byl ale starověký filosof Sokrates: své žáky přiváděl k řešení problémů právě chytrými otázkami.

Objevování, uvědomování, volba

  • Koučování či koučink nebo koučing (z angl. coaching – „soustavně se připravovat“) je forma rozvoje dospělých lidí, založená na přirozené schopnosti člověka učit se praxí a vlastní zkušeností. Pomáhá lidem dosáhnout toho, co chtějí, tedy úspěchu. Přes změnu myšlení a postojů rozšiřuje možnosti daného člověka. Vedlejším efektem koučování je zlepšení sebereflexe, sebedůvěry, sebevědomí a sebeúcty.
  • Kouč neradí a nepoučuje, pouze taktně a ohleduplně ovlivňuje myšlení klienta dobře zvolenými otázkami tak, že si je schopen sám najít a zvolit pro sebe tu nejsprávnější cestu k výsledku.
  • Koučovací přístup nezná přikazování, přesvědčování, ovlivňování ani kontrolu. Kouč musí bezmezně věřit v klientův potenciál – jinak se přesouvá do role poradce, konzultanta, experta či učitele.
  • Koučink není náboženství, filozofie, řízení, poradenství, trénování či školení, není ani psychoterapie (i když může mít podobné výsledky).
  • Kouč se neptá proč, ale jak – koučink je tedy o posunu vpřed, nikoli o analýze minulosti.
  • Absolutní podmínkou úspěšného koučinku je to, že klient „sám chce“… něčeho dosáhnout, změnit se, naučit se…

Jak vybírat kouče? Dejte na intuici!

    Při výběru kouče jsou dobrým vodítkem reference jeho klientů, členství v profesní organizaci a hlavně vlastní intuice. Dobrý profesionál každému zájemci dopřeje bezplatnou „ochutnávku“ svých služeb, ze které se dá poznat, zda nám bude vyhovovat. Osobnost samotného kouče totiž neumí pořádně vyhodnotit žádný akreditační systém, a přitom je klíčová. Jeho lidská zralost, zkušenosti, přístup, pohlaví, věk, všechno hraje roli. Pokud nás není schopen inspirovat, proces koučování nefunguje!

    V ČR působí několik profesních organizací koučů. Nejdelší tradici má u nás ČAKO (Česká asociace koučů) s asi největším počtem akreditovaných členů. Nejmladší je EMCC (European Mentoring and Coaching Council). Velmi propracovaná pravidla a systém má ICF (International Coach Federation), největší mezinárodní organizace na světě, jejímž vzděláváním prochází i mnoho českých koučů. Všechny tři organizace mají své akreditační systémy. Například na základní stupeň akreditace (ACC) od ICF potřebuje kouč 200 hodin praxe s klienty a 60 hodin akreditovaného vzdělání, na úroveň profesionální kouč (PCC) už je to 750 hodin praxe, 120 hodin vzdělání a zkoušku.

    Ceny za koučování se u nás pohybují mezi jedním tisícem až deseti tisíci korunami za jedno sezení.

Informace o koučinku:

www.coachfederation.cz

www.cako.cz

www.emcc-czech.cz

www.koucove.cz

http://www.mysleniuspechu.cz/

2 související otázky pro známého psychologa PhDr. Petra Šmolku

 V čem vidíte rozdíl mezi profesí psychologa a kouče?

    Rozdíl je zásadní. Psychologie je i u nás profese s již více než stoletou tradicí, studuje se na vysokých školách a má standardy kvality pro různé aplikační oblasti. Koučinku v našich podmínkách podobná tradice chybí. Často se dokonce někdo koučem jen prohlásí - stačí totiž, když se uchýlí do laskavé náruče živnostenského zákona (pod volnou živnost obecného poradenství). Zatímco psycholog pracuje s prověřenými diagnostickými, poradenskými a terapeutickými postupy, kouč tuto možnost nemá. Psycholog vede klienta ke změně prostřednictvím prožívání, někdy i pochopení příčin selhávání, kouč se zaměřuje spíš na práci s jeho vnitřními rezervami, na podporu výkonu a úspěchu. Psycholog může být koučem – pokud si osvojí potřebné dovednosti. Kouč však nemůže být psychologem – ledaže by vystudoval psychologii na příslušné vysoké škole.

    U koučinku však funguje mnohem víc než v psychologii zajímavý paradox – čím vyšší honorář, tím větší efekt. Což lze celkem snadno vysvětlit: „když už jsem za to dal takové prachy, tak přece musím mít pocit, že mi to k něčemu bylo, jinak bych se právem cítil jak trouba“. Ceny za sezení šroubuje do výšky i fakt, že na koučink svým zaměstnancům některé firmy finančně přispívají.

Vnímáte přibývající množství koučů jako konkurenci?

    Nikoli, spíše naopak! Stále totiž věřím ve zdravý rozum potenciálních klientů. Dostane-li se jim kvalitního koučinku mimo sféru psychologie, je to zcela v pořádku. Bude-li však kouč své kompetence překračovat i do oblastí, jimž by se měl věnovat spíše psycholog, tak záhy pohoří.

    Sekundárně však koučové psychologům, zvláště pak privátním, bezděky pomáhají. Už proto, že občas požadují tak nepřiměřené honoráře, že vedle nich i služby poměrně drahých psychologů vypadají téměř jako charitativní skutky.

TÁŇA TUČKOVÁ

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *